U dvou koček

V rámci studia sociální práce absolvuji mnoho praxí v různých zařízeních, a to především v domovech pro seniory. Touto cestou jsem se také dostala do zdejšího domova. Hned první den mne zaujala výrazně odlišná atmosféra než jakou znám z velkokapacitních zařízení, které obyčejně navštěvuji. Atmosféra je tu jedním slovem rodinná. Vřelé přijetí pracovníků mi umožnilo se rychle „rozkoukat“ a poznávat místní obyvatele, život v domově i mou budoucí práci.

Po pár dnech jsem si všimla, že je zde často skloňováno sousloví – kavárna u dvou koček. Vysvětlení čekalo pár metrů ode mne. U automatu na kávu tu vždy seděly dvě veselé dámy, klientky, u kterých jsem se velmi rychle a velmi ráda naučila dávat si kávu. Vlídný a pozitivní přístup obou dam mi snadno „vypařil“ z hlavy naučené teorie o profesionalitě sociálního pracovníka a jen jsem si užívala poslouchání veselých historek, které dámy vyprávěly.

Jedna z koček se však brzy vrátila ze zařízení domů. Mé obavy ze smutku zbylé kočky však byly zcela zbytečné. Paní zůstala nadále plná energie a chvílemi mi svým přístupem připomínala spíše terapeuta pro nově příchozí obyvatele, než klientku.

Strávily jsme spolu hodně času povídáním při našich chvilkách u kávy a cigarety, a já začala přemýšlet, proč vlastně mladí lidé mají se starší generací neustále tolik konfliktů a na obou stranách je tolik nepochopení.

Tato paní vyrůstala na vesnici, kde si užívala dětských her, později pak muziky a tancovaček. Moc se mi líbilo její vyprávění, jak chlapci stavěli májky dívkám před dveře. Takový kus poezie budu v roce 2011 v Praze hledat jen velmi těžko. Popisovala mi boje, které s dětmi z její vesnice vedly s dětmi z vesnice sousední, odkud pocházel i její budoucí manžel.

Díky zaměstnání manžela bydlela v mnoha zemích, procestovala dva kontinenty a viděla končiny, o kterých nám se může většinou jen zdát. Samozřejmě, že ani její život není bezproblémový a musela překonat moc a moc těžkých věcí, ale i přesto si udržela neuvěřitelný elán a vitalitu. V zařízení se cítí spokojeně, protože je šťastná mezi lidmi. Ostatně i na své zaměstnání prodavačky vzpomíná ráda právě kvůli tomu, že mohla být stále mezi lidmi.

Její přístup k životu je opravdu inspirativní. Ráda bych si také vybírala ze života krásné zážitky a naučila se ty špatné přijmout s takovouto grácií. Doufám, že chvíle s touto neobyčejnou dámou mne toho hodně naučí.

Myslím, že nepochopení by nemělo prostor, kdybychom se naučili naslouchat. Naše vzory nemusíme hledat na obálkách časopisů, stačí si najít svou kavárnu u dvou koček.

Takže paní Račanská, doufám, že zas brzy půjdeme na kávu.

Karolína