Dobrovolnictví mi přineslo radost...

Dobrovolnictví mi přineslo radost

Do domova seniorů v Máchově ulici v Praze 2 jsem se dostala přes svou maminku. Před loňským létem totiž zjistla, že už nemůže být kvůli častým pádům sama doma a rozhodla se jít právě do tohoto domova seniorů. Bydlela téměř za rohem, a tak má pocit, že je svému domovu nablízku.

Když jsem vyřizovala maminčinu žádost o umístění v Máchově ulici, zjistila jsem na webových stránkách domu seniorů, že shánějí dobrovolníky. Hned jak byla maminka do Máchovy ulice převezena z nemocnice, nabídla jsem sociální pracovnici, že bych mohla chodit babičkám a dědečkům číst.

Začala jsem Exupéryho Malým princem. Bylo to na pár týdnů. Knížka je to rozsahem drobná. Během čtení posluchačů přibývalo. Tak jsem si řekla, že můžu sáhnout po rozsáhlejším díle. Vybrala jsem Kristinu Vavřincovou norské spisovatelky Sigrid Undsetové. Autorka za tuto trilogii dostala v roce 1929 Nobelovu cenu za literaturu.

Na začátku mých hodin četby mě sestry upozorňovaly, že senioři nebudou schopni se celou hodinu soustředit, že budu muset četbu přerušovat a získávat jejich pozornost. Po řadě týdnů, které jsem v Máchově ulici při četbě prožila vím, že opak je pravdou. Nikdy v životě jsem neměla pozornější publikum. Četbu sice přerušuji, abych jim některé souvislosti vysvětlila či se jich zeptala na jejich pocity, ale kromě toho, že někdy některá babička či dědeček usne, si na soustředění stěžovat nemůžu.

Když odcházím, babičky mi děkují. Samozřejmě mi to bylo ze začátku velmi milé. Až jsem si posléze uvědomila, že vlastně děkovat mám já jim. Kolikrát přijdu na poslední chvíli, běžím z práce, často z různých stresových situací. V Máchově ulici se ale u Kristiny Vavřincové zklidním. Jako by se čas zastavil. Cítím, že tato hodina mi každý týden přináší novou životní energii.

Nelze si namlouvat, že domov seniorů je pro jeho klienty rájem na zemi. Ze začátku jsem často na tvářích babiček viděla smutek, strach z budoucích dnů. Dnes se mnohé z nich usmívají, těší se na další naše setkání i na jiné aktivity, které je v domově čekají. Jejich „čekání na smrt“ se pomalu mění v čekání na příjemné chvíle na sklonku života. A právě ty jim můžeme nabídnout.

Jsem moc ráda, že jsem našla tento nový rozměr života. Díky svým babičkám a dědečkům si každý týden uvědomuji, jak jsme se nejstarší generaci vzdálili. A přitom stačí vzít za kliku dveří, které jsou pro nás, mladší a dosud zdravé, stále otevřené.

Dana Jaklová