Národní cena sociálních služeb

Pečovatelkou roku 2017 je naše kolegyně Mgr. Jana Vlčková.

Gratulujeme. S laskavým dovolením oceněné Jany zveřejňujeme nominační text.

 

Vážení hodnotitelé,

náš nominační text vám bude možná připadat jako úryvek z nějakého deníku a svojí délkou přesahuje 1 normostranu. Ale řekli jsme si, proč ne, byla by škoda vás připravit o úplný, inspirativní příběh pečovatelky Mgr. Jany Vlčkové.

Naše kolegyně vyniká svými vlastnostmi a charakteristikami, které ji zdobí a dobře slouží při její náročné práci: zejm. pracovitostí, spolehlivostí, loajalitou, odhodlaností, odvahou, kolegialitou, důstojností, respektem k individualitě, je hybatelkou smysluplných změn, umí se přizpůsobit novým podmínkám, novým výzvám. Jak sama říká, nebere se příliš vážně, ráda se rozhoduje sama a její chuť pomáhat je nakažlivá pro nás ostatní.

| Celý její příběh o cestě k pečovatelské práci a proč z ní nesešla jsme zaznamenali formou výpovědi samotné Jany:

 „Píše se rok 2011 a já, po dvaceti letech překládání a tlumočení, strávených v drůbežárnách, chemičkách, slévárnách, dolech, filmových placech a Paříži, nemám co dělat. Francouzština byla v mých oborech nahrazena univerzální angličtinou a já jsem bez práce. Je mi jednapadesát a šance, že mi přeci jen někdo zavolá a bude se dožadovat mých služeb, je mizivá. Nezbývá tedy než obrátit o sto osmdesát stupňů a vydat se jiným směrem. Smysluplným směrem.

V té době jsem za sebou měla, stejně jako řada mých vrstevníků, určitou praxi v péči o seniory - naše rodiče.  Já jsem se, poté co jsem prodělala vážnou nemoc, více než rok starala o téměř imobilní maminku. Napadlo mne, zda by cesta nevedla tudy. A proto jsem se zapsala do rekvalifikačního kurzu. Zaměření – sociální služby, a s nabídkou několikadenní praxe v domově pro seniory.

Květen 2011. Máchova 14 je červený činžák s bílými záclonami vlajícími z otevřených oken a útulnou stinnou terasou. A já zde absolvuji svou závěrečnou praxi. Čtyři dny, které mají rozhodnout, zda budu nebo nebudu schopna tuto práci dělat. Je to náročné, náročnější, než jsem předpokládala, ale baví mne to. Poslední den mám trochu času a povídám si na terase s klienty. Konečně začínám chápat, co doopravdy potřebují: společnost, někoho, kdo by je poslouchal, povídal si s nimi nebo je prostě jen držel za ruku. Jedna dáma mi vtiskne dárek na rozloučenou: týpí, které pro mě sama sestavila z koblihy a slaných tyčinek. Už jsem byla jejich. A tak, když mi po několika týdnech přijde nabídka stálého místa pečovatelky v Máchově, neváhám ani vteřinu.“

| Nominujeme pro výjimečný přístup Jany k našim obyvatelům a především za odvahu vzít do svých rukou svůj vlastní projekt péče a realizovat ho.

„S postupujícím časem jsem si při své práci začala čím dál tím palčivěji uvědomovat, co jsem pocítila už první dny – že klienti potřebují krom každodenní perfektní péče i další pozornost: aby si k nim na chvíli někdo sedl, vyslechl je, zavzpomínal si s nimi, sdílel jejich radost i smutek a dal jim tak pocit, že se o ně někdo zajímá, že jsou důležití. Na to však ani při nejlepší vůli pečovatelům při denní službě nezbývá příliš času. Nejvíce mne to mrzelo u imobilních klientů, často s demencí, kteří se nechtějí nebo nemohou účastnit obvyklých aktivizačních programů ve skupinách a celé dny tráví v nečinnosti na lůžku. Začala jsem se tedy blíže zajímat o bazální stimulaci, psychobiografický model péče a smyslovou aktivizaci, které mají jedno společné: poskytnout těmto klientům lepší kvalitu posledního období jejich života – udržet jejich dosavadní schopnosti, podpořit jejich psychickou stabilitu a pocit pohody a bezpečí, respektovat jejich individualitu, umožnit jim, aby se cítili jedineční. Výsledkem byl můj projekt individuální aktivizace ležících klientů a klientů s demencí. Pro každého jsem sestavila individuální program, který co nejvíce vycházel z informací o jejich životě. Snažila jsem se zjistit, kde klienti v mládí bydleli, jaké bylo jejich povolání, která místa pro ně byla důležitá, jaké byly jejich koníčky. Z tohoto období mám mnoho krásných vzpomínek: od klientky, jež celý život pracovala jako sekretářka, jsem se začala „učit“ těsnopis, jiná mi diktovala recepty, se zapáleným houbařem jsem listovala v atlase hub, bývalou novinářku jsem posadila k psacímu stroji a přiměla ji psát. I pouhý společný úklid nočního stolku nebo srovnání oblečení byl pro tyto klienty smysluplnou činností, kterou již léta nevykonávali. S jednou klientkou jsem začala mluvit francouzsky. Její paměť byla obdivuhodná. Donekonečna jsem také hledala na internetu dobové fotografie jejich oblíbených míst, tiskla je a věšela kolem jejich lůžek a vybízela k vyprávění. To vše s klienty s různými formami demence. U nich se i velmi dobře osvědčuje smyslová aktivizace: dát jim hmatem pocítit známé předměty, pocit chladu a tepla (na nočním stolku jsme stavěli z doneseného sněhu sněhuláky), vůně (jarní rostliny, letní ovoce, spadané podzimní listí a houby, zimní větvička smrku – tím vším si například uvědomí roční období, která jim v monotónním čase na lůžku zcela splývají…).  Možností je v tomto směru nepřeberně. Dnes se tato individuální aktivizace v našem domově zdárně rozvíjí díky dostatečnému počtu výborných aktivizačních pracovníků a ergoterapeutů.“

| Nominujeme pro její přístup k blízkým klientů, pro její přirozenou schopnost zapojit rodiny do sdílené péče.

„Trávit s klienty dvanáct hodin denně po několik dní v týdnu nás, pečovatele, nezbytně poznamená. Známe do posledního detailu jejich mimiku, gesta, často špatně srozumitelná přání a potřeby. Vytvoříme si k nim zvláštní citové pouto, snad vzájemné, považujeme je „za své“, máme je rádi. Ale rodina je rodina. Tu jim nikdo nenahradí, nemůžeme se stát jejich dcerami, syny, vnuky. Proto je tolik důležité, aby rodina zůstávala se svými příbuznými v kontaktu.

Naštěstí mám samé dobré zkušenosti. Všichni blízcí, jež jsem požádala o pomoc se sestavením individuálního programu pro jejich maminku, babičku, tatínka nebo dědečka, se ochotně ztratili ve vzpomínkách na knihy, jež společně četli, na místa, kde strávili ty nejkrásnější prázdniny, na povolání a koníčky svých rodičů, zkrátka na vše, co pro ně bylo důležité a co milovali.
Ani pro jednoho z nich nebylo lehké rozhodnutí umístit své rodiče do domova pro seniory. Dnešní doba jim často jinou možnost nedává. Je proto důležité, aby od nás, pečovatelů, získali jistotu, že jejich volba byla správná, že jejich blízkým u nás nic nechybí. Že je jim u nás dobře.“

| Nominujeme pro její jedinečnou a nezastupitelnou roli v týmu. Je iniciátorkou zaškolování nových pečovatelů na pracovišti a svým přístupem dokázala v mnohých spolupracovnících zlomit staré, nechtěné zvyklosti získané dlouhodobou praxí nebo v předchozích zaměstnáních.

„Zdaleka nejdůležitější pro mne ale vždy byla kvalitní práce pečovatelského personálu, jeho citlivý přístup k našim klientům, zachování jejich důstojnosti. Vždy mne bavilo zaškolovat nové pečovatele, předávat jim rady a vysvětlovat, co má který klient rád a co mu naopak vadí, jak je důležité respektovat jeho osobnost, že jen tak lze dosáhnout ideální péče. Proto jsem velmi vděčná, že se v tomto ohledu mé kompetence rozšířili, a že již mám možnost účastnit se pohovorů s uchazeči na pozici pečovatele a říci své slovo k tomu, zda někoho přijmout či nepřijmout.  S nově přijatými pečovateli trávím jejich první služby a špatně odvedenou práci opravdu poznám hned. Snažím se jim předat veškeré informace o potřebách našich klientů, o průběhu celé služby a chodu našeho oddělení. I díky tomu se nám podařilo sestavit velmi kvalitní tým, což, bohužel, nebylo vždy pravidlem.

Jako pečovatelka mohu dobře zastat úlohu prostředníka mezi ostatním personálem a klienty – každodenně předávat informace o potřebách a přáních klientů, které jinak mohou snadno zapadnout při střídání směn a celodenním shonu.

To vše přispívá k zajištění skutečně individuálního přístupu v péči o naše klienty a tím pádem i k jejich spokojenosti. Není náhoda, že při obhajobě pěti hvězdiček Značky kvality vyzdvihli hodnotitelé slovy „U vás je klient opravdu na prvním místě“ právě tuto kvalitu naší práce.“

| Nominujeme pro její citlivost k hranicím a moudrý úsudek, jak s hranicemi nakládat.

„Všichni víme, že pečovatelé patří do skupiny profesí, jež jsou nejvíce ohroženy syndromem vyhoření. Před několika lety se nevyhnul ani mě. Pomohla rodina, moudré kamarádky, a také jsem si srovnala věci v hlavě a uvědomila si, že nemusím všechno vždy a dokonale zvládat pouze já sama… Pomohl čas, který jsem si dala před vykročením na další cestu a hlavně chuť po této staronové cestě pokračovat snad s větší odolností a vyrovnaností.

Dnes mi od vyhoření pomáhá vědomí, že mé úsilí něčemu dobrému napomáhá, že jsem občas vyslyšena vedením i kolegy, že kolem sebe zaznamenávám změny a posun kupředu a že k tomu trochu přispívám i já. A nepropadám panice, když věci nezvládám tak, jak bych chtěla.

Vůči kolegům jsem náročná a dokážu být asi velmi zatvrzelá, pokud jsem přesvědčena, že jde o dobrou věc. Kritikou příliš nešetřím, ale dokážu přijmout, uznat a ocenit nápady a zásluhy druhých.

A mé hranice k obyvatelům našeho domova? Ty nejsou tak zcela jednoznačné. Práce v domově pro seniory vás, ať chcete či ne, poznamená více než např. práce v kanceláři. A práce s klienty, ostatně jako jakákoli jiná práce spojená s lidmi, nás pečovatele často pohltí natolik, že je nasnadě opomenout, kde končí hranice pracovního života a začínají hranice toho osobního.“

Závěrem:

Nominovaná kolegyně Jana je pro nás stálou inspirací, a nejen pro její vlastní slova: „...již se neptám, zda má moje práce smysl“.

                                                                                                                                                             za tým CSSP2

                                                                                                                                               Mgr. Martina Polanská, ředitelka